pondělí 12. dubna 2010

Jak se učím cizí jazyky


Již mnoho let každé pondělí chodím na angličtinu.V "lavici " sedím s panem Pepou.Jsme tam pouze dva studenti a náš výborný, milý a nadšený pan učitel.Za ty roky učení je mi jasné, že ze mne rodilý mluvčí nebude, ale je to zábava a určitý způsob, jak udržet mozek částečně v bdělém stavu.
Můj tatínek byl velmi pokrokový a jelikož jsem vyrůstala v době, kterou mnozí z vás pamatují jen letmo, již na základní škole jsem chodila na soukromé hodiny angličtiny a při tom měla ve škole povinnou ruštinu.Byla jsem na hodině sama a můj pan "profesor" byl poněkud starý, nudný a já to cítila jako neskonalé příkoří, když venku je tak krásně, kámošky jistě podnikají něco daleko zábavnějšího, že já se musím "učit anglicky".Tady bych řekla, že tatínek udělal zásadní chybu ve výchově a to co myslel dobře, se obrátilo proti němu.Angličtinu jsem začala tiše nesnášet.
Když jsem nastoupila na gymnázium, tak jsem se kamarádila s Jaruškou Plívovou a její tetička žila ve Francii.Jaruška od ní měla nádherné knížky a desky s Edith Piaff.Měli jsme studenti možnost si zvolit jazyk a já si s Jaruškou vybrala francoužštinu.Tatínek z toho měl skoro infarkt, ale jelikož je to člověk renesanční udolal mě heslem: " Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem" a souhlasil.
Moje konečná bilance v jazykových znalostech je dost žalostná.Rusky jsem se učila 12 let, mám maturitu s ruského jazyka a zkoušku z odborné ruštiny na vysoké škole a vrchol mých znalostí je " Děduška Maroz Jolku nam priňoz , Da zdravstvujet piervoje maja a radostnyj trud a Razcvětali jabloni a gruši, paplily tumany nad rekoj a vychadila Kaťuša..." dost děsné! Z fráninkou jsem na tom podobně.Umím se s patřičným a téměř dokonalým přízvukem zeptat, kde je nádraží a kolik je hodin a to mě to stálo čtyři roky studia!
Musela jsem dospět a musela jsem na to dostat chuť sama od srdce.Zpět k angličtině jsem se vrátila na vysoké škole a pak trošku s dětmi.Opravdu jsem se pro ni nadchla až skoro ve čtyřiceti, kdy už jsem dávno zapomněla, jak na mě tatínek tlačil.Začala jsem být tou " chovatelkou" a začala jsem mít přes své psy plno přátel v zahraničí.Mluvit tímto krásným jazykem byla pro mne chvílemi i nutnost.Měla jsem štěstí na učitele.Můj pan učitel angličtiny ten jazyk miluje.Je tím tak nabitý, prodchnutý a dělá to s takovou láskou, že je to nakažlivé i pro ostatní.Mám ráda takové lidi, kteří okolo sebe šíří to něco, co mi ostaní nasáváme.Dnes jsem v angličtině lehce pokročilá.Rozumím, domluvím se, píšu si maily s přáteli v zahraničí, čtu zahraniční dandí magazíny a prostě nějak komunikuji!
Chci moc poděkovat tatínkovi, že nebyl až tak sveřepý a po dvaceti letech jeho nátlaku jsem přišla na to, že ten jazyk je opravdu nádherný a hlavně chci poděkovat svému panu učiteli.Je v invalidním důchodu, protože je skoro slepý.Učí po pamněti a díky mnohaletým zkušenostem. Ale naše hodiny jsou výborné, plné inpirací a anglického humoru.Mám ráda lidi, kteří mají co šířit kolem sebe!
Do you speak English?

4 komentáře:

  1. Vlaďko to je nádherný příspěvek. Já jsem na tom dobře s ruštinou (ještě dnes klidně odrecituji Dostojevského) a v práci překvapivě hodně používám ale jinak je to bída auuu taky bych potřebovala pana učitele.

    OdpovědětVymazat
  2. Krásně napsáno.A hlavně klobouk dolů!!!To za to, že jsi to "nevzdala a bojuješ dál"(kdo by taky vzdával- mít tak skvělé hodiny s super učitelem:o)) )!!Krásné úterý a zbytek týdne,F.

    OdpovědětVymazat
  3. Já bych také potřebovala nějakého zapáleného pana učitele... Ruštinu jsem měla ve třetí třídě asi půl roku (a pamatuji si z ní akorát básničku). Pak byl převrat a dostala jsem němčinu. Z té mám i státnici, ale když přijede Katka s Alexem, dělá mi problém se ho zeptat, co si dá k jídlu a pití :-). A nejvíc mě štve angličtina. Přijde mi, že jsem věčný začátečník :-(.

    OdpovědětVymazat
  4. Obdivuju séřepost a výdrž. Opravdu ... není to samozřejmost.

    OdpovědětVymazat