
1.4.2010 jsem v sobě našla tu troufalost, že jsem si založila blog. Pročítala jsem si své starší příspěvky, prohlížela fotky a bylo mi najednou milo, že jsem dokázala zaznamenat střípky z našeho bytí. Chvílemi jsme z odstupem času viděla, že jsem byla až příliš osobní, chvílemi jsem se i zasmála nad událostmi, které mi v ten okamžik přišly důležité.
Možná mě přibylo pár drobných vrásek, možná jsem psaním u počítače prošvihla něco důležitějšího, ale nic zásadního se nezměnilo.

Jsem ráda ženou, mámou, dcerou ...Můj život je někdy moc hektický a hudba, která mi k žití vyhrává, má často divoký rytmus, ale já tančím jak dokážu! Jsem bohatá ve své duši, mám všechno a nic. Po mnoha letech jsem došla k vnitřní rovnováze, každý den je novým zážitkem , každý okamžik novou zkušeností.

Mám stále mámu a tátu a to je veliké bohatství. Miluju své rodiče.Jsou mojí jistotou a přístavem bezpečí a ještě stále můžu být malou holčičkou a plakat mámě na rameni.
Mám svého muže.Někdy Bůh někdy vůdce pekla, ale je nám spolu už moc let báječně.
Mám své syny. Snad jsme je vychovali dobře. Teď už jen nahlížíme a možná lehce foukneme do pírek na jejich křídlech, ale mávat už musí sami. A oni mávají. Někdy mě zaskočí intenzita letu a někdy bych ráda křídlům ulevila od námahy,ale...
A taky mám vás všechny.Tenhle tajemný svět virtuálních lidí a otevřených dveří do vašich srdcí, domů , zahrad, trápení, radosti i bolesti a statečnosti.
Jsem tady s vámi ráda a díky za vaše přátelství. Je virtuální, ale i tak hluboko v mém srdci.
:o))))