Rodina a příbuzní mého tatínka mají v genech toulavé boty.Myslím, že i moji kluci trošičku načichli a jejich touha cestovat a poznávat je založena na genetických základech.
Honzík se při své cestě do Kanady sešel s jedním z tatínkových bratranců stýčkem Vláďou. Jeho životní příběh je velmi zajímavý i bolestný součastně. Dnes je mu již hodně přes osmdesát, ale stále je aktivní a plný života. On a můj tatínek mají celoživotní silné pouto a i v dobách normalizačních se snažili jak to šlo, aby o sobě věděli.Ne vždy to bylo ku prospěchu nás, žijících za " železnou". Strýček za druhé světové války sloužil u RAF a v roce 1948 utekl jako voják do Kanady.Za tento svůj čin byl u nás odsouzen k trestu smrti a nikdy se nemohl do Čech vrátit.Nedostal vyjímku ani na pohřeb své matky.Taková byla doba.
Strýček se podíval poprvé zpátky do své vlasti v roce 1994 a to bylo Honzovi pět let.Podruhé se tito dva z jednoho rodu sešli před několika týdny v Montrealu.Jsem ráda, že Honzík nezapomíná na kořeny a je milé , že se mohly sejít dvě generace jednoho rodu žijící na odlišných kontinentech , v odlišných podmínkách , ale nezapomínající na společné předky.
Honzovi je 22 a strýčkovi 85.Rozdíl věkový propastný, ale společná krev je společná krev a já jsem ráda, že Honzík má vztah ke svým předkům a své kořeny nezapře!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Krásné setkání, nic víc se ani snad nedá dodat.
OdpovědětVymazatIva
Moc Tě zdravím Vladěnko, tak koukám že už máš Honzíka doma :o) Strýček věru na ty léta nevypadá a brrr, hnusná doba to byla :o(
OdpovědětVymazatJooo kořeny jsou kořeny a zvlášť ty rodinné.
To je krásný příběh!
OdpovědětVymazatVlaďko, krásný, místy krutý příběh. Takový je asi život. Stávají se nám zlé věci, aby vynikly ty krásné. Tak hlavně, abychom to měli "jakštakš" v rovnováze.
OdpovědětVymazatZdravím Helena